Smsky o smutku

Mám Tě rád, má holčičko,
v srdíčku mám sluníčko.
Svítí a hřeje,
na svět se směje.
Po tom Tvém touží,
láskou se souží.
Jen Tvoje ono je,
jen Tebe miluje.

Byl jsem samý smích a radost,
teď jsem troska - samá starost,
je to horší každým rokem,
tebe ztrácím každým krokem.

Toužím se s tebou zase smát,
tvůj dech před spaním poslouchat,
poté ti ráno pusu dát
a třeba se i milovat...
Toužím se s tebou procházet,
v mé dlani tu tvou nacházet,
ve tvých očích sebe vidět
a tlukot srdce při tom slyšet...

Medvídku, zase mi tak chybíš! Proč? Ani ty neznáš odpověď! Já nechci, aby jsi mi chyběl! Chci tě mít u sebe a nemusíš mi chybět ani na minutu, vteřinu. Chci, aby jsi mě neopustil ani na malou chvilku! Chci, aby jsi věděl, že jsi jediný člověk, kterému věřím každičké slovo! Miluji tě stejně jako ty mě, protože jak móóóc mě miluješ ty, tak ani já tebe nedokážu milovat!

Ptala jsem se myšky maličké,
proč každý večer pláče.
Prý po Tobě se jí stýská,
až srdíčko v hrudi skáče.
Miluji Tě.

Probouzím se ze spaní,
stále myslím na tebe,
ke smutku mě dohání,
že jsme tak dlouho od sebe.
S myšlenkou na tebe vstávám,
s myšlenkou na tebe usínám,
stesk po tobě najevo dávám,
když polibek ti po větru posílám.
Stýská se mi po tvém náručí,
chci tě líbat a hladit po těle,
krásná slova ti říkat do očí
a spojit naše duše jako dva andělé.

Máš krásný úsměv, krásný pohled. Ale pochop, teď to prostě nejde. Hlavně nebuď smutný, měj smích na rtech, věř mi, všechno má svůj konec.

Čekám, čekám, čekám... stále... ještě... pořád! ... Tak už mi konečně napiš!

Venku prší a kapky deště bubnují mi do uší, však Tvé srdce mé sténání už zřejmě neslyší. Stojím tady sama venku, hledím do té tmy, čekám tu na záchranu, na Tvé hebké rty. Vidím pouze Tvoje vlasy, jak vzdalují se čím dál víc a mé srdce miluje Tě každým krokem víc a víc.

Miláčku, strašně moc Tě miluju, tak se ke mně, prosím Tě, vrať. Nedokážu bez Tebe žít, jsi celý můj život a já Tě potřebuju. Miluju Tě a milovat budu.

Ty jsi pro mě jeden člověk ze sta,
ten s nejkrásnějšími vášněmi.
Miláčku, proč je cesta k Tobě tolik těžká!
A tak vše řeším básněmi.
Vždyť já to, lásko, dobře vím, že mi moc nepomohou,
ale odlehčí snad moji duši.
Proč ale neumím zapomenout
na Tvé krásné oči...

Kapky oblohou klouží, sdružují se do velkých louží, slzy po tvářích mi stékají, mé oči marně Tě hledají... Vrať se mi. Miluju Tě.

I Buddha dělá chyby,
chtěla jsem ryby
a dostala moře.
I Buddha to občas zvoře.
Chtěla jsem hvězdy a dostala nebe.
Chtěla jsem chlapa a dostala Tebe.

Sedím tu zoufalá a myslím na tebe,
nevím co psát a doufám, že to zabere.
Prosím dej mi ještě šanci,
mě mrzí všechno, co ublížilo tvému srdci.
Koukám na kalendář s daty
a vidím, že je už dlouho, co nejsi tady.
Já vím, že chyba to byla moje,
ale chci se polepšit a to pravda je.

Sedím na zemi,
o Tobě zdá se mi
- o čase společně stráveném,
o hoře fernetů společně vypité,
o Tvém výrazu pobaveném,
o lásce společně prožité.
Vrať se.

Když měsíc vychází,
když osvítí nebe.
Jsem sama, teď mi dochází,
když nemám tu Tebe!
Miluji Tě!

Ty tam a já tady. To není fér!

Až jednou budeš ležet ve své postýlce a ptát se sám sebe, co bylo v tvém životě nejkrásnější, budu moc ráda, když si na mě aspoň vzpomeneš...

Když nemůžu spát,
vzpomenu si na Tebe, jestli na mě myslíš,
zda mě máš rád?
Tvé krásné oči vidím před sebou,
když do nich pohlédnu, cítím, že jsem s Tebou.
Cítím Tvé dotyky, slyším Tvůj dech,
po tváři, po vlasech rukou mi jeď.
Pořád já vzpomínám, jaký Ty jsi,
proto Ti chci říct - lásko, já Tě chci!

Moc mi chybí chvíle, kdy ses dotýkal mého těla, kdy má ústa vracela tvým spoustu polibků. Chybí mi tvůj pohled i každičký úsměv a nejvíc mi chybíš ty, lásko moje.