Smsky o smutku

Lásko má jediná,
proč jsi tak vzdálená,
věčně jsi tam, kde nejsem já,
život nám tak ubíhá...
Ztrácíme tak krásné chvíle,
které pak už nesplatíme...

Jedna vločka, druhá, třetí,
sypou se z oblohy jak smetí.
Rozjasňují lidem líce,
ač chladí, hřejí u srdíčka více.
Jednu krásnou malovanou posílám i Tobě,
ať Ti šeptne do ouška:
Chybíš mi, lásko, hodně!

Jsem jak smutná princezna,
co se nedokáže smát,
když ty jsi, broučku, daleko
a já lásku svou Ti nemohu dát.
Jsi můj nejkrásnější sen,
tady je mé srdce,
lásko, tak už si ho vem!

Když zavřu oči, vidím Tě před sebou, když je otevřu, nejsi tu. Miláčku, rychle se mi zase objev, jinak budu chodit se zavřenýma očima. Miluji Tě!

Proč nejsi tam, kde já,
proč jenom v snách Tě vídám?
Po slzách, lásko má,
chutná ten chléb, co jídám.
Kde je Tvé Mám Tě rád,
ke mně snad vrátit má se,
proč se mi smíš jen zdát,
proč nejsi tam, kde já jsem...

Chytil jsem motýla, umřel mi v dlani. Utrhl jsem květinu, ona mi zvadla. Pochopil jsem, že se lásky mohu dotýkat jen srdcem.

Lásku k němu jsem střežila jako nejcennější květ, musela jsem ho velmi chránit před nástrahami celého světa, ale přišel jsi Ty a já na ten kvítek zapomněla a velkou bolest mu způsobila. Nebyla to láska, co nás k sobě připoutala, byla to jen touha, co si s námi zahrávala... Mně je líto té kytičky teď, ale za těch pár chvilek s Tebou bych vyměnila ji hned...

Je tma, všude ticho, já na posteli ležím, vzpomínám na Tebe, jaké je to krásné, když s Tebou jsem. A teď, až zavřu oči, a začnu snít - však ty víš - vše bude, jako bys tady se mnou byl.

Je ticho, nikde žádný smích,
jen ťukot kapek na parapet
a stesk po rtech Tvých...

Snes mi kousek nebe,
kousek hvězd mi v dlani dones,
ať mám nějakou vzpomínku na tebe,
ať se mi hezky usíná dnes...

Pospíchám, ani nevím proč,
však něco mě táhne a říká, skoč!
Nemám kam jít, nemám koho milovat,
jen jedno nesmím, a to toho litovat.
Lítost? Vždyť to slovo bolí
a je horší než tisíc ran holí.
Příležitostí je spousta a možná za to stojí,
já však nechápu,
proč se dvě srdce tak náhle spojí...
A pak náhle rozdělí.
Chybou? Možná...
Ale čí? Mou? Ne, Tvojí...

Lásko, jsi mi vzdálený jako ta hvězdička na nebi. Chtěla bych být měsíčkem a být Ti nablízku. Tak blizoučko, až bych se Tě mohla dotýkat a cítit Tě.

Asi už ke mně necítíš, co jsi cítil dřív. Já ale ano! Možná i víc! Tak složila jsem pro Tebe ten nejhezčí rým: Miluji Tě, lásko, buď mi vším!

Znám dívku... oči rozpadlé má pláčem. Zná lásku... zná stesk... zná trápení... zná procházku rájem... ale neví, proč jsi jí tak ublížil.

Doufám, že v Tvém srdci zůstanu dlouho. Dýl než ty ostatní, cos měl. Miluju Tě a Ty to víš, tak už mne netrap, chci jen s Tebou být. Miláčku.

Chtěla bych, abys mě zase pohladil, políbil a sevřel ve svém náručí. Toužím slyšet ta něžná slůvka, která umíš říkat tak sladce jenom Ty, má lásko. Jsi můj život a protože jsme od sebe tak vzdáleni, mám pocit, že nežiju!

Nevím, kdy tohle budeš číst, ale věř, že tě z celého srdíčka moc MILUJI a POTŘEBUJI. Je mi bez tebe hrozně smutno a nechci, aby jsi ode mne odešel. Myško moje, zůstaň. Miluji Tě. Tvá kočička.

Jsi pro mě květina v rozkvetlé zahrádce,
jsi pro mě princezna v nádherné pohádce.
Stýská se mi, je mi smutno, chci jen s tebou být,
jsi mé všechno, miluju tě, pro tebe chci žít.

Umírám, když stojím vedle tebe a vím, že už tě nemohu políbit... Vrať se ke mně, lásko.

Bolí to... Bolí ztratit lásku a úctu toho, koho milujeme... Vím, že už nemůžeme být spolu, trápila bych se stejně jako teď... Chybíš mi a jsou chvíle, kdy bych dala všechno za to, usnout vedle tebe... Ale pak si vybavím ty hádky a všechny špatný věci, co se staly... Nejde to, nemůžeme být spolu...