Smsky o smutku

Bylo tomu pár měsíců
a hřály mě tvé doteky.
Věděls, že kradeš mi srdce,
a protože nechtěls, nesu to teď trpce.
I když mé srdce patří jen tobě,
ale tvé já nemůžu mít,
stejně schovávám pro tebe
v duši mír a klid!

Snad byl to jen sen, když jsi vstoupil do dveří, snad byl to jen přelud, když jsi přišel blíž, ale když jsi byl tak blízko, jak jsem si přála, zazvonil zvonek a já ráno vstala.

Život je řekou, dnes teče i náš večer, leckdo v něm utone i v kostce ze čtyř stěn. Zrychluje se mi dech, když Tě mám na dotek a Tvé objetí se nedá vydržet bez následků.

Píši na poslední chvíli,
už se mi čas pomalu chýlí.
Myslela jsem, že povídání spolu dáme,
dřív než oheň v dáli vzplane.
Tož mrzí mě to, víš,
že asi neuvidíme se již.
Jedno velké přání mám,
ozvi se, když nevolám...

Miláčku, moc se na tebe těším, na tvůj úsměv, tvé rtíky, tvé vlasy, co jsou vrchol krásy, a taky na tvoje očíčka. Líbá tě tvoje kočička.

Teď už vím, že jsem tě vážně milovala a svůj život bych za to dala, že jako nikoho předtím. Však zůstala jsem na ten cit sama. Asi je pozdě ptát se, proč to tak musí být, že rozhodl jsi se mě opustit. Chtěla bych vrátit čas, začít odznova, jenže na to musí být dva... a já... já zůstala sama. Přesto tě ve svém srdci dále nosím a za tvou lásku andílky prosím.

Slyším přicházet den.
Pomalu, jako by se vracel z flámu,
bloudí ulicemi hospod a chrámů.
Poslouchej, teď zastavil se na rohu.
Spi... já nemohu...

Někdy si představuju, jak spolu sedíme ve vaně plné voňavé pěny, jak vedle sebe ležíme, nemilujeme se, jen ležíme a Ty mě hladíš po tváři, já jemně projíždím prsty po Tvém bříšku, cítím horko Tvé kůže a tlukot Tvého srdce. Chci se vedle Tebe probouzet. Někdy si taky představuju, jak spolu kráčíme noční ulicí ruku v ruce a já se cítím tak v bezpečí, protože vím, že mě ochráníš. Nechci si to jen představovat. Chci to všechno prožívat. S Tebou. Svět je děsně nespravedlivej...

Já musím jen o tobě snít,
i kdybych tisíckrát si řekla NEBUDU,
a při tom v mysli mít,
že nelze se ubránit osudu.
Já musím stále na Tebe vzpomínat,
i kdyby stokrát se mi vlastní rozum smál,
vždyť ani nevím, zdali mě máš rád,
však mnoho pěkných chvil jsi mi už dal.
A poručí-li osud: Buďte každý sám
a každý svojí vlastní cestou běž,
poslušně jeho rozkaz vykonám,
bude-li to tvé přání též.

Co je to za matku bez dětí?
Co je to za švadlenu bez nití?
Co je to za rybáře bez ryb?
Co je to za člověka bez chyb?
Co je to za hvězdy bez nebe?
Co je to za život bez Tebe?