Smsky o smutku

Život je řekou, dnes teče i náš večer, leckdo v něm utone i v kostce ze čtyř stěn. Zrychluje se mi dech, když Tě mám na dotek a Tvé objetí se nedá vydržet bez následků.

Píši na poslední chvíli,
už se mi čas pomalu chýlí.
Myslela jsem, že povídání spolu dáme,
dřív než oheň v dáli vzplane.
Tož mrzí mě to, víš,
že asi neuvidíme se již.
Jedno velké přání mám,
ozvi se, když nevolám...

Miláčku, moc se na tebe těším, na tvůj úsměv, tvé rtíky, tvé vlasy, co jsou vrchol krásy, a taky na tvoje očíčka. Líbá tě tvoje kočička.

Teď už vím, že jsem tě vážně milovala a svůj život bych za to dala, že jako nikoho předtím. Však zůstala jsem na ten cit sama. Asi je pozdě ptát se, proč to tak musí být, že rozhodl jsi se mě opustit. Chtěla bych vrátit čas, začít odznova, jenže na to musí být dva... a já... já zůstala sama. Přesto tě ve svém srdci dále nosím a za tvou lásku andílky prosím.

Slyším přicházet den.
Pomalu, jako by se vracel z flámu,
bloudí ulicemi hospod a chrámů.
Poslouchej, teď zastavil se na rohu.
Spi... já nemohu...

Někdy si představuju, jak spolu sedíme ve vaně plné voňavé pěny, jak vedle sebe ležíme, nemilujeme se, jen ležíme a Ty mě hladíš po tváři, já jemně projíždím prsty po Tvém bříšku, cítím horko Tvé kůže a tlukot Tvého srdce. Chci se vedle Tebe probouzet. Někdy si taky představuju, jak spolu kráčíme noční ulicí ruku v ruce a já se cítím tak v bezpečí, protože vím, že mě ochráníš. Nechci si to jen představovat. Chci to všechno prožívat. S Tebou. Svět je děsně nespravedlivej...

Já musím jen o tobě snít,
i kdybych tisíckrát si řekla NEBUDU,
a při tom v mysli mít,
že nelze se ubránit osudu.
Já musím stále na Tebe vzpomínat,
i kdyby stokrát se mi vlastní rozum smál,
vždyť ani nevím, zdali mě máš rád,
však mnoho pěkných chvil jsi mi už dal.
A poručí-li osud: Buďte každý sám
a každý svojí vlastní cestou běž,
poslušně jeho rozkaz vykonám,
bude-li to tvé přání též.

Co je to za matku bez dětí?
Co je to za švadlenu bez nití?
Co je to za rybáře bez ryb?
Co je to za člověka bez chyb?
Co je to za hvězdy bez nebe?
Co je to za život bez Tebe?

Připadám si jako děravá ponožka. Použitá a zahozená :(

Za krásného večera
spadla hvězda z nebe.
Stýská se mi velice,
když tu nemám Tebe.

Víra v lásku je tak krásná,
chci na nebi plout,
motýlí křídla jasná
chci obejmout.
Vynést se do nebe
nemá cenu bez Tebe,
k čemu je čas,
když láska není v nás.
K čemu je čas, když miluji Tě, anděli můj,
a má slova jak do větru jsou
a samy poplynou.
Když andělé nemají křídla, na duši zabolí,
létají sem a tam, pravdu se nedozví.
Vezmi moje srdce do rukou svých,
já přeji si s Tebou být
a ochutnat chuť rtů Tvých medových.
Lásko má nekonečná.

Nechci trápení, nechci strach a pláč, chci se Ti dívat do očí...

Sám světem bloudím, jako něžný vánek,
svou píseň si smutně foukám,
slova přeruší až něžný spánek,
když na Tebe se přes víčka koukám.
Nevěřím na boží znamení,
ani na z nebe padající kamení.
Až uslyším ptáčků hlásky,
utopím Tě v moři lásky!

Kde jsou ty krásný časy,
co jsem si hrál s Tvými vlasy
a obdivoval Tvé krásy,
krásy Tvého těla,
proč jsi mě tenkrát chtěla
a najednou mi tak uletěla...

Jako děcko bez maminky
připadám si bez Tebe,
je mi smutno, je mi těžko,
když Tě nemám u sebe.
Srdce bolí, srdce pláče,
můj milý, vrať se mi,
ať prožijem místo smutku
krásný ráj to na zemi.
I když skončí život náš,
chtěla bych být u Tebe,
půjdu s Tebou do nesnází,
půjdu s Tebou do nebe.

Miláčku, víš, je těžké nebýt smutný, když Ty jsi tak daleko. Víš, Ty mi scházíš jako vzduch, který dýchám. Bez něj bych také nemohl být. Miluji Tě!

Kéž jsou to jen představy,
co bodají mě jako šídla.
Cítím se jako motýl,
kterému jsi utrhala křídla.
Jak slepý malíř do tmy maluji,
ten obraz Tvého srdce, jež miluji.

Všechno zlé je k něčemu dobré! Ale k čemu mi je, že mě už nemiluješ? :o(((

Tuhle básničku chtěl bych Ti, lásko, dát,
i když už to mezi námi skončilo,
já nikdy nezapomenu, jak měl jsem Tě rád,
mé srdce nikdy tak nebilo.

Jsi jako déšť... jednou mé tělo pohladíš a povzbudíš a podruhé na něm zanecháš nepříjemné pocity, které se dlouho vstřebávají...