Smsky o smutku

Ani nevíš, jak strašně mi chybíš. Chybí mi Tvá krásná slovíčka, která jsem vždy slýchala, Tvé něžné dotyky, kterými jsi mě vždy zahaloval, Tvé něžné polibky, které jsi mi rozdával... Chybíš mi celý! Ještě něco Ti musím říct... Miluju Tě.

Proklínám, ty tvoje oči proklínám, tvoje ústa, tvůj úsměv, ale hlavně TEBE! Nezasloužíš si, abych pro tebe plakala.

Ty jsi ten, kterého hledám, a konečně tě mám. Chodíme spolu krátce, a ty mi zahýbáš. Vím, je to jiná, nemusíš nic tajit, já jiného si můžu najít, ale na tvoji lásku je ŠKODA zapomenout.

Praská mi srdíčko a tečou slzy.
Proč, lásko, skončilo všechno tak brzy.

Posílám Ti pozdrav kratičký
z internátní světničky.
Tady přebývám,
na Tebe stále vzpomínám.

Miláčku, můžu tady sedět, stýskat si a smutně koukat. Vím ale, že i když jsi tak daleko, stále tě v srdci mám. Když v posteli pak sama ležím, jako bych tě měla vedle sebe, přitom je to jen sen. Jak ráda bych si tenhle sen splnila, usínat vedle tebe, k tobě se v noci tisknout a vedle tebe se ráno probouzet! Miluji Tě.

Proč? Proč se to stalo,
proč mě to tolik vzalo,
proč nemůžu už s Tebou být
a musím jen o Tobě snít...
Byl jsi sluneční paprsek,
který mě ráno probouzel,
byl jsi můj nejkrásnější sen.
Já na Tebe vzpomínám
a nic kolem sebe nevnímám.
VRAŤ SE!

Ahojky, děsně moc mi chybíš! Kamkoliv se podívám, vidím Tvé krásné oči a ještě krásnější rty, které bych chtěla líbat pokaždé, když jsme spolu!

Posílám Ti všechna nevyřčená slova, která mohla dozrát jenom v osamění. To je také blízkost. Chybí mi však teplo schoulené v Tvé dlani.

Ahoj myšáčku, moc mi chybíš, strašně si přeju, aby jsi byl jen můj. Moc Tě miluju, snad to víš...

Venku je zamračeno,
jako mé srdce je zachmuřeno.
Být bez Tebe mne ubíjí,
lásko má, já Tě miluji!
Chybíš mi jako voda květince,
toužím po Tvém objetí,
chtěl bych Tě líbat velice,
Bože, už ať ten dnešní den uletí!

Nechci, ale zároveň ti musím psát. Nechci ti psát jako první, ale přesto píšu. Nechci tě vidět, ale toužím po tobě. Nenávidím tě, ale přesto MILUJU.

Kdyby můj stesk po Tobě
dostal mraku podobu,
od obzoru k obzoru
skryl by celou oblohu.

Nevidím, neslyším... jsem slepá
a do ticha slza mi po tváři stéká.
Milovala jsem Tě, srdce své Ti otevřela,
s tvým odmítnutím láska má shořela.
Jak dlouho bude mi ještě trvat
na Tebe zapomenout?
Kdy bude moci mé srdce
pro jiného zase vzplanout?

Bledá tvář se do zdi dívá,
mému srdci nic nezpívá.
Neslyším lásky hlas,
vzácnější než zlatý klas.
Kam se láska vytratila,
připadám si jak matka, která potratila.

Zlato! Stýská se mi! Móóóóóóóc! Udělej s tím něco!

Prosím, prosím, smutně koukám,
přitul se ke mně maličko.
Chtěla bych, abys věděl,
že jen pro Tebe mi bije srdíčko.

Jsi jako slunce, které září,
jsi jako polibek na mé tváři,
jsi jako král, který vládne své zemi,
chci ti jen říct - stýská se mi!

Jsi můj sen i má noční můra!
Nejím, nespím
- kudy chodím, jen na Tebe myslím!
Lásko, vrať se mi zpět,
jinak se mi zhroutí celý svět!

Jak překrásný je čas,
když můžu Tvou lásku, Tvé tělo přijímat zas.
Lásko, hořím touhou po Tobě,
proč nejsi v mé náručí právě teď, v této době?

Zdál se mi včera sen a ty jsi byl v něm. Možná, že jen proto, že to byl příběh můj. Těším se na dobu, kdy řekneš: Jsem jen tvůj. Ale mé oči budou zatím tisíce a tisíce slz prolívat, než napadne tě, kdo tě má vlastně rád. Byl to příběh a pohádka, snad i takhle to jednou začíná. Jen nevím, jak dlouho mám se ještě ptát, jestli na mě vůbec vzpomínáš? Až slunce zapadne a na nebi vyjdou hvězdy, náš příběh se začne znovu zdát...

Chtěl bych být tvým plyšákem,
v postýlce vedle tebe ležet,
mít kůži modře plyšovou
a svět nechat běžet.
Být tvým mazlem na hraní,
po ruce, když je třeba,
dostávat něžné polibky,
jaké mi nikdo jiný nedá ;)))

Sladké a krásné sny Ti přeju, miláčku, mám Tě rád, hvězdičky Tě budou hlídat celou noc, hladit bych chtěl Tvou krásnou tvář. Moc se mi stýská.

Prodám se, zradím, zabiju, odhodím zásady. Šílím, a vidíš, už nežiju. Teď a tady, stačí jen naznačit, pokleknu a duši si roztluču na hadry...

Představuju si svá ústa na tvých a ty je NECÍTÍŠ! Kdybych křičela, tak mě NESLYŠÍŠ! Kdybych byla nahá, tak mě NEVIDÍŠ! Miluju tě a ty o tom nevíš... Lásko, kdy se probudíš?

V srdci bolavém
vzpomínky na naši lásku,
dnem nocí přemítám
- kde jsi, konipásku?

Jen si vzpomeň, lásko moje,
co si přálo srdce moje.
Chtěl jsi po mně jednu noc,
já chtěla toho asi moc.
Chtěla jsem jen s Tebou být,
více týdnů v roce mít,
na čas s Tebou strávený,
v jedno tělo spojený.

Lásko, stýská se mi po Tobě, po Tvých rtech a hebké pleti...

Chtěl jsem ti poslat srdíčko,
ale nejde napsat,
chtěl jsem si o tobě nechat zdát,
ale nemůžu zaspat,
chtěl jsem se podívat do tvých hezkých očí,
ale já jsem tady a ty tam,
a tak dál tu sedím a steskem umírám.
Proto, abys věděla, píšu tuhle zprávu,
že i když básnit neumím, mám tě plnou hlavu.

Chybíš mi! Chybíš mi víc, než by mi mohlo chybět srdce! Moc se mi po tobě stýská, už se nemůžu dočkat těch chvil, kdy se spolu budeme mazlit... Miluju tě, lásko moje.

Kačenka kváká, Macek vrní,
milý Honzík tady není.
Je mi smutno, dálka velká,
chci ti říci - mám tě ráda...

Moje hvězdičko bezesných nocí,
jsem zcela v tvojí moci.
Lásko, prosím měj mě rád,
svoje srdce chci ti dát.
Neodcházej, nenech mě tu stát,
bez tebe budu se tu bát.
Podej mi ruku a pojď se mnou tmou,
polibek ti dám a všechnu lásku svou.
Tak mi neutíkej...

Když se probouzím, na Tebe vzpomínám,
jak jsi mě hřála, když jsem Tě objímal.
Bylo to jak v ráji, tak neříkej, když víš,
když stejně zas s ránem odletíš...
Odletíš a neřekneš slova půl,
já můžu říct jen: Prosím zůstaň... No tak, stůj.

Dívám se na nebe plné hvězd. Kolik věcí na světě je tak krásných? Pouze několik. Jednou z nich je láska. Znám ji díky tobě. Ty jsi mě naučil milovat a brát život takový, jaký je. Ukázal jsi mi ale také, jak láska bolí a kolik umí vzít slz. Já ale již nechci cítit slanou chuť mých rtů, a proto Tě prosím - lásko, vrať se mi! Nemůžu bez Tebe žít.

Jsi můj Brouček, nádherný Miláček, jsi můj Medvídek, překrásný Andílek, jsi moje Pusinka, překrásná Květinka a já jsem jenom Tvůj. Strašně mi chybíš, Lásko!

Den je delší a noc se táhne! Ty a já už nejsme my! Je mi smutno, stále vzpomínám, ale tebe tu nevnímám! Byl jsi mým andělem a najednou jsi zmizel! Kde hledat mám lásku svou teď? Nikde, protože byla a bude v mém srdci na věky...

Každým dnem mě samota stále více ubíjí.
Představuji si Tě stále po svém boku...
Ale už jednou pro vždy:
Nechci mít jen představy,
jež vstupují mi do hlavy.
Chci, abys to byl Ty,
kdo ochutná mé rty!

Stýská se mi po Tvém hlase,
chybí mi Tvůj krásný smích,
chtěla bych Tě slyšet zase
a nemít slzy ve dlaních...

Jsi pro mě celý svět,
jsi pro mě jediný květ.
Jsi mé slunko na obloze,
věř, že miluji Tě tuze.
Cítím Tě všude, v hlavě, v srdci...
stýská se mi strašně a bolí to v srdci.
Přeji si být už s Tebou, každý den, každou noc...
protože Tě miluji a stýská se mi MOC!

Lituju dne, kdy jsem tě poznala, a lituju, že jsem tě kdy milovala. Jsi pro mě míň než vzduch, ty srabe.

Udělala jsem velkou chybu, já vím, ale každý člověk chybuje... Moc tě miluji a prosím o odpuštění... Potřebuju tě! Napiš mi!

Já už tě nikdy nechci v náruči svý obejmout,
už nikdy nebudu chtít zpátky se ohlédnout,
pro mě to končí, já chci svou cestou jít,
na vše zapomenout a znovu začít žít.
Vždyť taky já mám právo šťastná být
a ne jen ve zklamání žít...

Nevím, co bude dál... možná, že to ani nechci vědět... ale jedno vím jistě, nikdy nebudu litovat toho, co se stalo... NIKDY!

Bolí to a tebe to nezajímá,
bolí to a dál se srdce svírá,
bolí to a tvoje krutost přesahuje mezí,
bolí to a moc mě to mrzí.
Hlavně to, že jsem ti lásku přiznala
a jiná holka polibek od tebe dostala.
Jediný pohled do tvých očí
jako satan na anděla útočí,
jsi snad bez citu a něhy,
raději být slepý a němý...
Sorry, že vůbec žiju,
nikdy už ti ani minutu času nezabiju.
Užij si tu krásku, jak se patří,
ono se ti to stejně jednou vrátí.

Vzal jsi mi kus srdce, tak mi ho vrať,
ať můžu znovu milovat.

Dobré ráno, popřeješ mi naposled,
se svou krásnou tváří jako med.
Bude to dobrý, nejenom sním,
žiji i skutečnost a toto vím.
Budu plakat, nebo se smát?!
Snad jen řeknu, muselo se to stát.

Jsi naděje moje,
jsi temný přízrak noci.
Mé srdce je jen Tvoje,
být s Tebou je krásný pocit!
A zrovna teď mi moc chybíš, broučínku!

Odjel jsi mi daleko,
to mé srdce bolelo.
Těším se na návrat Tvůj,
až dám Ti polibek svůj.
Já steskem umírám
a ráno se budívám
s pocitem, že blíží se ten den,
kdy půjdem zase spolu ven.
Ruku v ruce půjdem dál
a nebudeme se ničeho bát.
Polibek svůj mi dáš
a budeš vědět, že mě máš.
Věřím, že stýská se Ti taky
a na obloze pozoruješ mraky.

Když jsem v Tvé blízkosti, jsem nejšťastnější človíček na světě, jsem v sedmém nebi, ale návrat na zemi je krutý! Proč? Proč, lásko moje, nemůžeme být spolu? Miluji Tě!

Lásko, je to jen několik minutek, co jsem bez Tebe a šílím smutkem, kdy Tě zase uvidím. Jsi jako slunce, které se mi dostane hluboko pod kůži, jako vodopády svěže chladivé vody, která mě probudí k životu, jako každé nadechnutí, bez kterého nelze žít, jako zářivá hvězda, ochránce největší lásky dvou lidí, která se zrodila právě v ten den, kdy jsem Tě poznala! Miluju Tě nadevše!

Miluju tě, miluju tě, miluju tě, co více jen říct? Jsem bez tebe jak kytka bez vody, narkoman bez drogy, ryba na suchu... Nenech mě prosím umřít, protože já tu jsem jen pro tebe.

Za vlnkou poslední, smutno je a daleko... Ty ale můžeš, vlnko, zeptej se... A vlnka šeptne: Lásko, jak je Ti... A bouře letí přes moře, království za jedno objetí...

Chtěla bych vidět Tvé zářící oči, věř, při pohledu na Tebe se mi hlava točí. Cítit Tvůj dech a tlukot srdce, je to však nemožné, co říci více!

Všechno už skončilo...
už nejsi můj a já nejsem tvá,
však všechno do mého života se počítá...
všechno, co bylo, bylo krásné
a mě to donutilo psát tyhle básně...
Ty jsi mi dal navždy sbohem,
už nikdy nebudeš mým bohem...
Co jsi chtěl, máš mít,
a já bohužel musím dál žít :(

S nocí vyhrál válku.
Vstoupil další den.
Smutno je mu v srdci,
sám tu sedí jen.
Zlíbat by Tě chtěl,
však nezvládne to na tu dálku...

Byla jsem naivní, myslela jsem si, že mě miluješ, potom se něco stalo, a já nevím co. Začal ses mi vyhýbat. Proč? Našel sis jinou. Teď s jinou jseš, směješ se s ní, spíš s ní! Proč jsi mi nic neřekl? Ale musím ti poděkovat. Díky tobě vím, že vašemu pohlaví se nedá věřit. Nikdy jsem Ti... neměla věřit. Tak ti píšu SBOHEM.

Miláčku, do té doby, než jsem tě poznala, neuměla jsem opravdu MILOVAT! Tys mě to naučil, ale zároveň jsi mi ukázal, jak láska bolí, a to mě TRÁPÍ!

Hvězdičky pomalu blednou,
posílám pusinku něžnou,
ať se Ti krásně vstává,
ať víš, že Tě mám ráda.
K tomu něžné pohlazení,
od té, co teď s Tebou není.

Ty víš, že mě srdce bolí, když na tebe myslím. Lásko, vrať se mi zpátky sem. Já vím, své chyby napravím, všechno ti vysvětlím, nenech mě trápit tím...

Pořád si říkám, že na Tebe nebudu myslet! Ale jak to mám k sakru udělat, když nemůžu bez Tebe být...

Až teprve teď jsem si uvědomila, co pro mě znamenáš. Miluji Tě, moc mi chybíš a teď už vím, že svůj život si bez Tebe neumím představit. Škoda, že tu teď nejsi se mnou!

Tři věci by měl mít člověk stále u sebe: 1. vodu, 2. vzduch, 3. svého miláčka! Vodu, vzduch mám, ale jak to udělám s Tebou, to opravdu netuším!

Ani ta největší fyzická bolest, kterou jsem kdy utrpěl, se nemůže srovnávat s tou psychickou, kterou jsi mi způsobila Ty... Moc mi chybíš.

Mám Tě rád, má holčičko,
v srdíčku mám sluníčko.
Svítí a hřeje,
na svět se směje.
Po tom Tvém touží,
láskou se souží.
Jen Tvoje ono je,
jen Tebe miluje.

Byl jsem samý smích a radost,
teď jsem troska - samá starost,
je to horší každým rokem,
tebe ztrácím každým krokem.

Toužím se s tebou zase smát,
tvůj dech před spaním poslouchat,
poté ti ráno pusu dát
a třeba se i milovat...
Toužím se s tebou procházet,
v mé dlani tu tvou nacházet,
ve tvých očích sebe vidět
a tlukot srdce při tom slyšet...

Medvídku, zase mi tak chybíš! Proč? Ani ty neznáš odpověď! Já nechci, aby jsi mi chyběl! Chci tě mít u sebe a nemusíš mi chybět ani na minutu, vteřinu. Chci, aby jsi mě neopustil ani na malou chvilku! Chci, aby jsi věděl, že jsi jediný člověk, kterému věřím každičké slovo! Miluji tě stejně jako ty mě, protože jak móóóc mě miluješ ty, tak ani já tebe nedokážu milovat!

Ptala jsem se myšky maličké,
proč každý večer pláče.
Prý po Tobě se jí stýská,
až srdíčko v hrudi skáče.
Miluji Tě.

Probouzím se ze spaní,
stále myslím na tebe,
ke smutku mě dohání,
že jsme tak dlouho od sebe.
S myšlenkou na tebe vstávám,
s myšlenkou na tebe usínám,
stesk po tobě najevo dávám,
když polibek ti po větru posílám.
Stýská se mi po tvém náručí,
chci tě líbat a hladit po těle,
krásná slova ti říkat do očí
a spojit naše duše jako dva andělé.

Máš krásný úsměv, krásný pohled. Ale pochop, teď to prostě nejde. Hlavně nebuď smutný, měj smích na rtech, věř mi, všechno má svůj konec.

Čekám, čekám, čekám... stále... ještě... pořád! ... Tak už mi konečně napiš!

Venku prší a kapky deště bubnují mi do uší, však Tvé srdce mé sténání už zřejmě neslyší. Stojím tady sama venku, hledím do té tmy, čekám tu na záchranu, na Tvé hebké rty. Vidím pouze Tvoje vlasy, jak vzdalují se čím dál víc a mé srdce miluje Tě každým krokem víc a víc.

Miláčku, strašně moc Tě miluju, tak se ke mně, prosím Tě, vrať. Nedokážu bez Tebe žít, jsi celý můj život a já Tě potřebuju. Miluju Tě a milovat budu.

Ty jsi pro mě jeden člověk ze sta,
ten s nejkrásnějšími vášněmi.
Miláčku, proč je cesta k Tobě tolik těžká!
A tak vše řeším básněmi.
Vždyť já to, lásko, dobře vím, že mi moc nepomohou,
ale odlehčí snad moji duši.
Proč ale neumím zapomenout
na Tvé krásné oči...

Kapky oblohou klouží, sdružují se do velkých louží, slzy po tvářích mi stékají, mé oči marně Tě hledají... Vrať se mi. Miluju Tě.

I Buddha dělá chyby,
chtěla jsem ryby
a dostala moře.
I Buddha to občas zvoře.
Chtěla jsem hvězdy a dostala nebe.
Chtěla jsem chlapa a dostala Tebe.

Sedím tu zoufalá a myslím na tebe,
nevím co psát a doufám, že to zabere.
Prosím dej mi ještě šanci,
mě mrzí všechno, co ublížilo tvému srdci.
Koukám na kalendář s daty
a vidím, že je už dlouho, co nejsi tady.
Já vím, že chyba to byla moje,
ale chci se polepšit a to pravda je.

Sedím na zemi,
o Tobě zdá se mi
- o čase společně stráveném,
o hoře fernetů společně vypité,
o Tvém výrazu pobaveném,
o lásce společně prožité.
Vrať se.

Když měsíc vychází,
když osvítí nebe.
Jsem sama, teď mi dochází,
když nemám tu Tebe!
Miluji Tě!

Ty tam a já tady. To není fér!

Až jednou budeš ležet ve své postýlce a ptát se sám sebe, co bylo v tvém životě nejkrásnější, budu moc ráda, když si na mě aspoň vzpomeneš...

Když nemůžu spát,
vzpomenu si na Tebe, jestli na mě myslíš,
zda mě máš rád?
Tvé krásné oči vidím před sebou,
když do nich pohlédnu, cítím, že jsem s Tebou.
Cítím Tvé dotyky, slyším Tvůj dech,
po tváři, po vlasech rukou mi jeď.
Pořád já vzpomínám, jaký Ty jsi,
proto Ti chci říct - lásko, já Tě chci!

Moc mi chybí chvíle, kdy ses dotýkal mého těla, kdy má ústa vracela tvým spoustu polibků. Chybí mi tvůj pohled i každičký úsměv a nejvíc mi chybíš ty, lásko moje.

Lásko má jediná,
proč jsi tak vzdálená,
věčně jsi tam, kde nejsem já,
život nám tak ubíhá...
Ztrácíme tak krásné chvíle,
které pak už nesplatíme...

Jedna vločka, druhá, třetí,
sypou se z oblohy jak smetí.
Rozjasňují lidem líce,
ač chladí, hřejí u srdíčka více.
Jednu krásnou malovanou posílám i Tobě,
ať Ti šeptne do ouška:
Chybíš mi, lásko, hodně!

Jsem jak smutná princezna,
co se nedokáže smát,
když ty jsi, broučku, daleko
a já lásku svou Ti nemohu dát.
Jsi můj nejkrásnější sen,
tady je mé srdce,
lásko, tak už si ho vem!

Když zavřu oči, vidím Tě před sebou, když je otevřu, nejsi tu. Miláčku, rychle se mi zase objev, jinak budu chodit se zavřenýma očima. Miluji Tě!

Proč nejsi tam, kde já,
proč jenom v snách Tě vídám?
Po slzách, lásko má,
chutná ten chléb, co jídám.
Kde je Tvé Mám Tě rád,
ke mně snad vrátit má se,
proč se mi smíš jen zdát,
proč nejsi tam, kde já jsem...

Chytil jsem motýla, umřel mi v dlani. Utrhl jsem květinu, ona mi zvadla. Pochopil jsem, že se lásky mohu dotýkat jen srdcem.

Lásku k němu jsem střežila jako nejcennější květ, musela jsem ho velmi chránit před nástrahami celého světa, ale přišel jsi Ty a já na ten kvítek zapomněla a velkou bolest mu způsobila. Nebyla to láska, co nás k sobě připoutala, byla to jen touha, co si s námi zahrávala... Mně je líto té kytičky teď, ale za těch pár chvilek s Tebou bych vyměnila ji hned...

Je tma, všude ticho, já na posteli ležím, vzpomínám na Tebe, jaké je to krásné, když s Tebou jsem. A teď, až zavřu oči, a začnu snít - však ty víš - vše bude, jako bys tady se mnou byl.

Je ticho, nikde žádný smích,
jen ťukot kapek na parapet
a stesk po rtech Tvých...

Snes mi kousek nebe,
kousek hvězd mi v dlani dones,
ať mám nějakou vzpomínku na tebe,
ať se mi hezky usíná dnes...

Pospíchám, ani nevím proč,
však něco mě táhne a říká, skoč!
Nemám kam jít, nemám koho milovat,
jen jedno nesmím, a to toho litovat.
Lítost? Vždyť to slovo bolí
a je horší než tisíc ran holí.
Příležitostí je spousta a možná za to stojí,
já však nechápu,
proč se dvě srdce tak náhle spojí...
A pak náhle rozdělí.
Chybou? Možná...
Ale čí? Mou? Ne, Tvojí...

Lásko, jsi mi vzdálený jako ta hvězdička na nebi. Chtěla bych být měsíčkem a být Ti nablízku. Tak blizoučko, až bych se Tě mohla dotýkat a cítit Tě.

Asi už ke mně necítíš, co jsi cítil dřív. Já ale ano! Možná i víc! Tak složila jsem pro Tebe ten nejhezčí rým: Miluji Tě, lásko, buď mi vším!

Znám dívku... oči rozpadlé má pláčem. Zná lásku... zná stesk... zná trápení... zná procházku rájem... ale neví, proč jsi jí tak ublížil.

Doufám, že v Tvém srdci zůstanu dlouho. Dýl než ty ostatní, cos měl. Miluju Tě a Ty to víš, tak už mne netrap, chci jen s Tebou být. Miláčku.

Chtěla bych, abys mě zase pohladil, políbil a sevřel ve svém náručí. Toužím slyšet ta něžná slůvka, která umíš říkat tak sladce jenom Ty, má lásko. Jsi můj život a protože jsme od sebe tak vzdáleni, mám pocit, že nežiju!

Nevím, kdy tohle budeš číst, ale věř, že tě z celého srdíčka moc MILUJI a POTŘEBUJI. Je mi bez tebe hrozně smutno a nechci, aby jsi ode mne odešel. Myško moje, zůstaň. Miluji Tě. Tvá kočička.