Smsky o smutku

Blíží se dny, kdy budeme každý sám. Chci, abys věděl, že budu o Tvém polibku snít. Budu sama usínat a sama se probouzet. Prosím Tě o to, aby ses alespoň jednou v tyto dny zastavil, na nebe se podíval a mou tvář si ve slunci představil. Já budu snít každou vteřinu a Tvou tvář si vždy v mysli vybavím, protože Tě moc miluji a vidina návratu mé opuštěné srdce zotaví.

Potkala jsem anděla, byl úžasný, milý, nádherný - z jeho očí zářilo zvláštní teplo, pod doteky jeho rukou jsem se rozplývala a potom mu to nejcennější dala... Kdybych se lépe dívala a v andělovi ďábla poznala, tak bych teď tolik nelitovala...

Daleko jsem od Tebe, ale nemusíš se bát - já už kromě TEBE nedokážu jiného milovat. Ležím v pelíšku a usínám... na co asi vzpomínám? Na dny s Tebou prožité, štěstím celé poseté! Miluji Tě!

Ublížila jsem Ti a já to vím,
proto Tě teď opouštím.
Ne! Já nechci! Chci Tě zpět!
Odpověz mi prosím hned!
Ptám se smutně sama sebe,
kdo mě vezme zpět do nebe?
Všude slyším tvá sladká slova.
Ne, já nesním, chci Tě znova!
Slzy mi stékají po tvářích,
tvou fotku držím ve dlaních.
Stále jen vzpomínám a stále jen sním.
Mé srdce patří Tobě, teď už to vím...

Nevím, jestli to víš, ale mohl bys to poznat. Vím, že ty jsi udělal první krok, teď je řada na mně...

Dívám se na nebe,
všude, kam se podívám,
vidím jen a jen Tebe.
Proč mě srdce bolí,
snad víc než rány posolené solí.

Jsi pro mě jako živá voda z pohádky,
omlouvám se za hádky.
Miluju Tě šíleně moc,
nechci o Tebe přijít ani na jednu noc.
Ani na jediný den,
jsem do Tebe blázen.
Hej kotě, možná jsem Ti to neřek, ale spíš jo,
hoří mi po Tobě touhou srdce a nejen to.
Jsi sluníčko moje, co mraky od nás odžene,
já, až budeš chtít, Tě za to dovezu do nebe.

Jak stýská se stromu,
když vítr větve láme,
tak stýská se mi po Tobě,
když neležíš po mé straně.

Měl jsem hezký sen,
jak nádherný byl můj den,
v tvé blízkosti,
láska a jen něžnosti.
Těším se, až budeš zdravá
a u mě v postýlce zcela nahá.
Miluji tě, koťátko.

Jediný problém, co mám, je ten, že Tě miluju, ale chápu, že jich máš víc, protože mě máš ráda.

Padala hvězda malá,
já s tebou jsem se na ni smála.
Padala jasnou oblohou,
já myslela, že rozdělit nás nemohou...
a přesto již nejsme spolu,
s tou hvězdou spadli jsme dolů.

Tvá vášeň ve mně oheň vzplanula, toužím po Tobě a v náruči chci Tě mít. Tak proč utíkáš mi stále, když přeješ si, aby Tvé srdce láskou mohlo být a s něhou Tě jemným vánkem ovívat. Vždyť jinak Tě to spálí zaživa, na to musí býti dva...

Nemám už sílu čekat, až se rozhodneš. Odcházím sama, i když vím, že bez Tebe už nikdy nebudu taková jako teď. Sbohem, lásko.

Srdce se mi touhou svírá,
div že z toho neumírám.
Toužím, ani nevím po čem,
povídat Ti nemám o čem.
Jen ten pocit neodbytný,
jsi pro mě stále tak nedobytný.
Nikdy jsem nic tak silně necítila,
ale Tobě jsem se stejně nikdy nelíbila.
Zklamání je pro mě denním chlebem,
stále doufám, že jsou věci mezi zemí a nebem.
Jsi tak chladný, že by Ti i smrt záviděla,
já jsem ten Tvůj chlad nikdy nepochopila.

Proč objímám jen sebe?
Proč přes slzy nevidím nebe?
Proč se tak hloupě ptám,
když jsem tady sama?
Proč tě ráda mám,
i když mé srdce je samý šrám,
samá rána?
Proč ses na mě tenkrát tak smál,
proč jsi mi tolikrát lhal?
Proč, proč, proč,
otázek mám moc,
kdy mi na ně dáš odpověď,
kdy přijdeš a řekneš si o zpověď?

Už je to dlouhý čas,
co jsem hladil tvůj krásný vlas.
Velký stesk je v mém srdíčku,
chtěl bych vidět svou růžičku.

Miluji Tě, ale už dávno dohořel
plamínek naší velké lásky.
Proč jsem tu sama, pláču
a kladu si otázky?

Kde jsou ty chvíle, kdy nám patřil svět, kdy milovals mě jako květ a nebe bylo plné hvězd? Chci zpět tu lásku naši a znovu prožít naše štěstí.

Chtěla bych Tě líbat na celé Tvé krásné tělíčko, objímat Tě, něžně se Tě dotýkat, dívat se do Tvých nádherných očí, no prostě být každou volnou chvilinku s Tebou! Škoda, že nás teď dělí taková vzdálenost. Chci Tě! Miluju Tě!

Umíš jenom lhát,
ty už prostě nedokážeš mít někoho rád
a lásku čistou dát...
Byla to chyba, tak moc tě milovat!