Smsky o smutku

Já vím, že mě nemiluješ. Já vím, že mě nemáš rád, ale stejně tě budu MILOVAT! Jinou nemiluji víc než tebe, lásko má.

V hlavě mám černou komoru,
komoru zázraků a divů.
Tam si tě, lásko, vyvolám
ze starých negativů.
Budeš se zase usmívat mým nářkům jako včera
a já tě lehce překreslím do básně špičkou pera.

Slyším své srdce, jak naříká,
a taky cítím, jak bolest polyká.
Snad to přejde a bolest ustane,
ale vzpomínka na tebe v mém srdci navždy zůstane.

Po setmělých rozkvetlých lukách
tančí nešťastně křehká víla,
její srdce bolestí puká
- za to, že muži uvěřila...

Proč ty krásné chvíle, co jsem s tebou, vždy tak rychle uplynou. Tak rychle jak zrnka písku v mé dlani, která nejdou udržet a rozfouká je vítr... Moc mi chybíš.

Dělí nás jedna velká propast. Já vím, možná by stačilo odrazit se a skočit, možná bych to zvládla, ale nemám tu odvahu. Něco mě drží, to něco je hrdost a láska.

Je mi smutno bez Tebe,
být tak andělem a moci letět do nebe!
A po svitu hvězd
poslat polibků snad šest?
Ne, šest miliónů či miliard?
Je to hazard?
Není!
To jen láska mého srdce si Tě tolik cení!

Má vášeň k Tobě se proměnila ve velikou lásku a já si ji ještě nechci nechat vzít.

Už Tě nemám ráda, tak už za mnou nechoď a dej mi, prosím Tě, pokoj.

Milovala jsem tě a ty jsi mě využil jen ke svému zapomnění na bývalou. Proč já musela ti pomáhat a být tou druhou?

Tvé jméno šeptám do ticha,
srdce nechce bít,
dělám, že láska se mě netýká,
ale nevím, jak mám bez tebe žít.

Když pozdě večer usínám,
jen na Tebe vzpomínám.
Zrovna padá hvězdička
a já si přeji, abych se vešla do Tvého srdíčka.
Hvězdička spadla a mně nezbývá než naděje,
že na mě vzpomínáš, tak jako já na Tebe!

Stýská se mi moc,
mít tě u sebe celou noc,
pro polibek od tebe
vyletěl bych do nebe,
pro tvé tělíčko
vysvitlo by sluníčko.

Včera zdál se mi krásný sen,
že přisedáš ke mně, pusu mi dáváš,
postupně do mých snů se vkrádáš.
Ráno se probouzím,
srdce Tvé poblouzním,
pohladím Tvoji tvář,
spolu zahlédnem denní zář.
Byl to však pouhý sen,
už jsem zas sama jen.

Vrať se mi, lásko, vrať se už,
budeš ten jediný, kdo smí slíbat z mých rtů růž!

Celý dlouhý den na Tebe myslívám,
i když večer usínám.
Celý dlouhý den se těším jen,
až můj zrak spatří Tebe jen.
Mám Tě rád.

Jak tiše plynou dny,
tak tiše plyne lásky čas.
Jak těšívám se na chvíle,
kdy sejdeme se zas!

Jsem jen schránka bez srdce, které zkamenělo,
bez srdce, které bylo vytrženo,
ale počkám na Tebe i sto let,
počkám, dokud se bude točit svět,
počkám, dokud se ke mně nevrátíš.
Tolik mi chybíš, lásko moje,
všude Tě hledám a čekám,
že uslyším Tvůj krásný smích
a uvidím jiskry v očích Tvých
a obejmu Tě s něžností
a už Tě nikdy nepustím.

Proč trápíš mě zas, když jsem zapomněla na tebe, na bolest, kterou jsi mi způsobil. Už tak ti může stačit, že nevěřím nikomu, že nechci prožít lásku znovu, to ti nestačí? Myslím, že se můžeš radovat, lháři.

Hrozně moc bych chtěla líbat Tvé rty, ale už to nejde.

Kolem mě je černá noc...
a já toužím po Tobě moc...
Poslouchám zamilované písničky,
v očích slzy malé holčičky...
Řekls, že mě miluješ, tak proč mám v srdci žal?
Ptám se jen, co bude dál?

Sluníčko zapadá, má láska vadne,
smích už mě přešel, dobře to nedopadne.
Budeme si zase, jako předtím cizí,
tvůj obraz pomalu ze srdce mi mizí.
Když na tě pomyslím, přepadá mě stesk,
smůla nám prší, do cesty staví se blesk.
Sliboval jsi, že se změníš, já říkala, to znám,
osud však jinak chtěl a každý z nás je teď sám.

Když se dívám na růži, vidím Tebe. Když k ní přivoním, cítím Tebe. Když se dotknu lístku květu, jako bych se dotýkal Tebe. Když Tě miluji, nedá se to srovnat s ničím na světě. Moc mi chybíš.

Sama teď usínám,
dny bez Tebe proklínám!
Proč nemůžem být, Lásko, spolu
- dneska, zítra, v tuto dobu?
Já toužím strašně moc,
usínat s Tebou každou noc,
pohltit Tě něžnými slovy,
i řeč mého těla hodně Ti poví!

Posílám polibek, radost a něhu,
pro krásný den po vločkách sněhu.
Ať sluníčko paprskem dotkne se srdíčka,
do ouška zašeptá moje dvě slovíčka:
Chybíš mi!

Stýská se mi. Stýská se mi po objetí, pohlazení. Po šeptání miluji Tě... Stýská se mi po Tobě. Někdy mám chvíle, že jediné, co chci, je aspoň poslat Ti SMS.

Minuty jsou pro mě hodiny, dny jsou pro mě roky, a Ty jsi tak hrozně dlouho pryč... Přála bych si být u Tebe, ale vím, že to není možné. Jediné, co mi zbývá, je má vzpomínka na Tebe, proto doufám, že nezapomeneš...

Roztrhávám tvoji fotku... na půl... na čtvrtiny... na malinkaté kousíčky. Ty si asi vůbec neuvědomuješ, jak moc jsi mi ublížil... Chci ti říct jen jedno: Nenávidím tě... ale milovala jsem.

Chci být zase vedle Tebe a cítit Tvůj dech na mém těle, jak mě zahřívá, jako letní sluneční paprsky a zároveň mrazivě chladí, jako vločky prvního sněhu, stékající z mých očí, po rtech, krku... níž a níž. Z toho pocitu mám strach. Ty jsi můj strach... který miluji!

První noční mraky přináší stín, dávno už o tom vím, že ač mi stále něco slibuješ, pravda je taková, že už mě nemiluješ. Proč???

Stále stojím u okna, cítím silný hic,
ale od mé lásky nepřijde mi nic.

Pláču, pláču do nebe,
myslím, myslím na Tebe.
Koukám, koukám do prázdna
a vzpomínám na nás dva!

Jednou jsem kdesi četla, že každý člověk má právo jednou v životě na svůj vlak... Tak proč mně ujel přímo před očima...?

Ahojky broučku! Nelze slovy popsat, jak moc mi chybíš, to Ti dokáží mé polibky, mé dotyky - jen když budeš chtít. Vrať se mi, prosím. Miluji Tě!

Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč už mě nemiluješ? Vždyť TY jsi můj svět!

Nikdy nezapomenu na Tvoji něhu, Tvoji upřímnost, Tvoji čistou duši. Navždy pro mě zůstaneš tím nejkrásnějším, co mě v mém životě potkalo. Forever.

Myslím na Tebe od chvíle, kdy jsem Tě uviděla. Tvůj úsměv a Tvé oči jsou nebe a peklo dohromady. Vím, že Ti chci říct... Ne, nejde to. Usínám s pocitem, že jsem v Tvé náruči. Vím, nikdy se nemá nutit cit druhému, ale má někdo na Zemi právo mi zakázat, abych Tě milovala?

Mé srdíčko pláče, když nevidím Tvé tváře. Když rty naše nejsou u sebe, já vzpomenu si na Tebe. A chce se mi spát, neb ta bolest je vrah. Proto prosím, vrať se, vdechni mi život a buď se mnou.

I když mě to strašně mrzí, muselo to tak skončit. Nevyčítám ti to a doufám, že ani ty mně ne! Snad časem, ale teď to už vážně nejde dál!

Jaké to je, když člověk miluje,
jaké to je, když srdce daruje.
Jaké to je, když ho nehlídá,
jaké to je, když ho tvůj idol užívá!

Chybí mi pohlazení,
chybí mi doteky,
chybí mi něžné objetí.
Chybíš mi, lásko, ty!

Je to láska... Scházet je slovo, které nenalézá sebe, život tady mě nudí, vím, že nespatřím nikdy Tebe, všichni jenom prudí, už je to pár dní skoro, co nevím o existenci tvé, doma sedím a pláču... Bolí mě srdce mé.

Já oslepím svý koně, zradím cokoli, když jen kývneš, když se mihneš na schodech. Tak podívej se na mě! Na jezdce o holi, už bych oslepil svý koně, zradil cokoli.

Ahoj lásko, usnul jsem až ráno, protože jsem celou dobu myslel na Tebe. Jsem rád, že jsi se dobře vyspinkala. Strašně moc bych si přál být s Tebou a moci se Tě dotknout.

Laskám vlásky Tvoje,
hladím Tě po tváři.
Z fotky na mém stole
Tvůj sladký úsměv září.

Přikrej si tělo, přikrej si duši.
Já jsem ten, co neví, ale tuší.
Cítím Tvá slova, bez hlasu.
Tvoje ruce svázané do klasu.
Moc se na Tebe těším. Pa!

Venku je noc temná, k tomu spousta deště,
co se ještě může stát, co mě potká ještě.
Noční můra, co mi nedá spát,
sen, co sám neodejde,
ta, co mám rád,
že ke mně nepřijede.
Chtěl bych hvězdami na oblohu psát,
jak moc mi chybíš a jak mám Tě rád.
Prosím, přijeď.

Růže v tváři, v očích jiskra
- dobrá nálada vždycky jistá!
To vše mám na Tobě ráda,
ale nenávidím Tě za osamělá rána!

Kde jsi, co se stalo?
Proč mě mé srdce roplakalo?
Nikdo mi nic nepoví
a hůře mi je, to Ti napovím.
Ty a tvá hrdost hloupá,
je snad láska na cit skoupá?
Já bych Tě chtěla milovat,
ale cožpak můžu srdce darovat?

Stýská se mi po Tvé tváři,
po Tvých očích, které září.
Po Tvých rukou, které hladí,
po Tvých ústech, které svádí.
Těším se, až budu s Tebou,
hloupé sny nás nedoženou.