Smsky o smutku

Miluju tě, miluju tě, miluju tě, co více jen říct? Jsem bez tebe jak kytka bez vody, narkoman bez drogy, ryba na suchu... Nenech mě prosím umřít, protože já tu jsem jen pro tebe.

Za vlnkou poslední, smutno je a daleko... Ty ale můžeš, vlnko, zeptej se... A vlnka šeptne: Lásko, jak je Ti... A bouře letí přes moře, království za jedno objetí...

Chtěla bych vidět Tvé zářící oči, věř, při pohledu na Tebe se mi hlava točí. Cítit Tvůj dech a tlukot srdce, je to však nemožné, co říci více!

Všechno už skončilo...
už nejsi můj a já nejsem tvá,
však všechno do mého života se počítá...
všechno, co bylo, bylo krásné
a mě to donutilo psát tyhle básně...
Ty jsi mi dal navždy sbohem,
už nikdy nebudeš mým bohem...
Co jsi chtěl, máš mít,
a já bohužel musím dál žít :(

S nocí vyhrál válku.
Vstoupil další den.
Smutno je mu v srdci,
sám tu sedí jen.
Zlíbat by Tě chtěl,
však nezvládne to na tu dálku...

Byla jsem naivní, myslela jsem si, že mě miluješ, potom se něco stalo, a já nevím co. Začal ses mi vyhýbat. Proč? Našel sis jinou. Teď s jinou jseš, směješ se s ní, spíš s ní! Proč jsi mi nic neřekl? Ale musím ti poděkovat. Díky tobě vím, že vašemu pohlaví se nedá věřit. Nikdy jsem Ti... neměla věřit. Tak ti píšu SBOHEM.

Miláčku, do té doby, než jsem tě poznala, neuměla jsem opravdu MILOVAT! Tys mě to naučil, ale zároveň jsi mi ukázal, jak láska bolí, a to mě TRÁPÍ!

Hvězdičky pomalu blednou,
posílám pusinku něžnou,
ať se Ti krásně vstává,
ať víš, že Tě mám ráda.
K tomu něžné pohlazení,
od té, co teď s Tebou není.

Ty víš, že mě srdce bolí, když na tebe myslím. Lásko, vrať se mi zpátky sem. Já vím, své chyby napravím, všechno ti vysvětlím, nenech mě trápit tím...

Pořád si říkám, že na Tebe nebudu myslet! Ale jak to mám k sakru udělat, když nemůžu bez Tebe být...

Až teprve teď jsem si uvědomila, co pro mě znamenáš. Miluji Tě, moc mi chybíš a teď už vím, že svůj život si bez Tebe neumím představit. Škoda, že tu teď nejsi se mnou!

Tři věci by měl mít člověk stále u sebe: 1. vodu, 2. vzduch, 3. svého miláčka! Vodu, vzduch mám, ale jak to udělám s Tebou, to opravdu netuším!

Ani ta největší fyzická bolest, kterou jsem kdy utrpěl, se nemůže srovnávat s tou psychickou, kterou jsi mi způsobila Ty... Moc mi chybíš.

Mám Tě rád, má holčičko,
v srdíčku mám sluníčko.
Svítí a hřeje,
na svět se směje.
Po tom Tvém touží,
láskou se souží.
Jen Tvoje ono je,
jen Tebe miluje.

Byl jsem samý smích a radost,
teď jsem troska - samá starost,
je to horší každým rokem,
tebe ztrácím každým krokem.

Toužím se s tebou zase smát,
tvůj dech před spaním poslouchat,
poté ti ráno pusu dát
a třeba se i milovat...
Toužím se s tebou procházet,
v mé dlani tu tvou nacházet,
ve tvých očích sebe vidět
a tlukot srdce při tom slyšet...

Medvídku, zase mi tak chybíš! Proč? Ani ty neznáš odpověď! Já nechci, aby jsi mi chyběl! Chci tě mít u sebe a nemusíš mi chybět ani na minutu, vteřinu. Chci, aby jsi mě neopustil ani na malou chvilku! Chci, aby jsi věděl, že jsi jediný člověk, kterému věřím každičké slovo! Miluji tě stejně jako ty mě, protože jak móóóc mě miluješ ty, tak ani já tebe nedokážu milovat!

Ptala jsem se myšky maličké,
proč každý večer pláče.
Prý po Tobě se jí stýská,
až srdíčko v hrudi skáče.
Miluji Tě.

Probouzím se ze spaní,
stále myslím na tebe,
ke smutku mě dohání,
že jsme tak dlouho od sebe.
S myšlenkou na tebe vstávám,
s myšlenkou na tebe usínám,
stesk po tobě najevo dávám,
když polibek ti po větru posílám.
Stýská se mi po tvém náručí,
chci tě líbat a hladit po těle,
krásná slova ti říkat do očí
a spojit naše duše jako dva andělé.

Máš krásný úsměv, krásný pohled. Ale pochop, teď to prostě nejde. Hlavně nebuď smutný, měj smích na rtech, věř mi, všechno má svůj konec.

Čekám, čekám, čekám... stále... ještě... pořád! ... Tak už mi konečně napiš!

Venku prší a kapky deště bubnují mi do uší, však Tvé srdce mé sténání už zřejmě neslyší. Stojím tady sama venku, hledím do té tmy, čekám tu na záchranu, na Tvé hebké rty. Vidím pouze Tvoje vlasy, jak vzdalují se čím dál víc a mé srdce miluje Tě každým krokem víc a víc.

Miláčku, strašně moc Tě miluju, tak se ke mně, prosím Tě, vrať. Nedokážu bez Tebe žít, jsi celý můj život a já Tě potřebuju. Miluju Tě a milovat budu.

Ty jsi pro mě jeden člověk ze sta,
ten s nejkrásnějšími vášněmi.
Miláčku, proč je cesta k Tobě tolik těžká!
A tak vše řeším básněmi.
Vždyť já to, lásko, dobře vím, že mi moc nepomohou,
ale odlehčí snad moji duši.
Proč ale neumím zapomenout
na Tvé krásné oči...

Kapky oblohou klouží, sdružují se do velkých louží, slzy po tvářích mi stékají, mé oči marně Tě hledají... Vrať se mi. Miluju Tě.

I Buddha dělá chyby,
chtěla jsem ryby
a dostala moře.
I Buddha to občas zvoře.
Chtěla jsem hvězdy a dostala nebe.
Chtěla jsem chlapa a dostala Tebe.

Sedím tu zoufalá a myslím na tebe,
nevím co psát a doufám, že to zabere.
Prosím dej mi ještě šanci,
mě mrzí všechno, co ublížilo tvému srdci.
Koukám na kalendář s daty
a vidím, že je už dlouho, co nejsi tady.
Já vím, že chyba to byla moje,
ale chci se polepšit a to pravda je.

Sedím na zemi,
o Tobě zdá se mi
- o čase společně stráveném,
o hoře fernetů společně vypité,
o Tvém výrazu pobaveném,
o lásce společně prožité.
Vrať se.

Když měsíc vychází,
když osvítí nebe.
Jsem sama, teď mi dochází,
když nemám tu Tebe!
Miluji Tě!

Ty tam a já tady. To není fér!

Až jednou budeš ležet ve své postýlce a ptát se sám sebe, co bylo v tvém životě nejkrásnější, budu moc ráda, když si na mě aspoň vzpomeneš...

Když nemůžu spát,
vzpomenu si na Tebe, jestli na mě myslíš,
zda mě máš rád?
Tvé krásné oči vidím před sebou,
když do nich pohlédnu, cítím, že jsem s Tebou.
Cítím Tvé dotyky, slyším Tvůj dech,
po tváři, po vlasech rukou mi jeď.
Pořád já vzpomínám, jaký Ty jsi,
proto Ti chci říct - lásko, já Tě chci!

Moc mi chybí chvíle, kdy ses dotýkal mého těla, kdy má ústa vracela tvým spoustu polibků. Chybí mi tvůj pohled i každičký úsměv a nejvíc mi chybíš ty, lásko moje.

Lásko má jediná,
proč jsi tak vzdálená,
věčně jsi tam, kde nejsem já,
život nám tak ubíhá...
Ztrácíme tak krásné chvíle,
které pak už nesplatíme...

Jedna vločka, druhá, třetí,
sypou se z oblohy jak smetí.
Rozjasňují lidem líce,
ač chladí, hřejí u srdíčka více.
Jednu krásnou malovanou posílám i Tobě,
ať Ti šeptne do ouška:
Chybíš mi, lásko, hodně!

Jsem jak smutná princezna,
co se nedokáže smát,
když ty jsi, broučku, daleko
a já lásku svou Ti nemohu dát.
Jsi můj nejkrásnější sen,
tady je mé srdce,
lásko, tak už si ho vem!

Když zavřu oči, vidím Tě před sebou, když je otevřu, nejsi tu. Miláčku, rychle se mi zase objev, jinak budu chodit se zavřenýma očima. Miluji Tě!

Proč nejsi tam, kde já,
proč jenom v snách Tě vídám?
Po slzách, lásko má,
chutná ten chléb, co jídám.
Kde je Tvé Mám Tě rád,
ke mně snad vrátit má se,
proč se mi smíš jen zdát,
proč nejsi tam, kde já jsem...

Chytil jsem motýla, umřel mi v dlani. Utrhl jsem květinu, ona mi zvadla. Pochopil jsem, že se lásky mohu dotýkat jen srdcem.

Lásku k němu jsem střežila jako nejcennější květ, musela jsem ho velmi chránit před nástrahami celého světa, ale přišel jsi Ty a já na ten kvítek zapomněla a velkou bolest mu způsobila. Nebyla to láska, co nás k sobě připoutala, byla to jen touha, co si s námi zahrávala... Mně je líto té kytičky teď, ale za těch pár chvilek s Tebou bych vyměnila ji hned...

Je tma, všude ticho, já na posteli ležím, vzpomínám na Tebe, jaké je to krásné, když s Tebou jsem. A teď, až zavřu oči, a začnu snít - však ty víš - vše bude, jako bys tady se mnou byl.

Je ticho, nikde žádný smích,
jen ťukot kapek na parapet
a stesk po rtech Tvých...

Snes mi kousek nebe,
kousek hvězd mi v dlani dones,
ať mám nějakou vzpomínku na tebe,
ať se mi hezky usíná dnes...

Pospíchám, ani nevím proč,
však něco mě táhne a říká, skoč!
Nemám kam jít, nemám koho milovat,
jen jedno nesmím, a to toho litovat.
Lítost? Vždyť to slovo bolí
a je horší než tisíc ran holí.
Příležitostí je spousta a možná za to stojí,
já však nechápu,
proč se dvě srdce tak náhle spojí...
A pak náhle rozdělí.
Chybou? Možná...
Ale čí? Mou? Ne, Tvojí...

Lásko, jsi mi vzdálený jako ta hvězdička na nebi. Chtěla bych být měsíčkem a být Ti nablízku. Tak blizoučko, až bych se Tě mohla dotýkat a cítit Tě.

Asi už ke mně necítíš, co jsi cítil dřív. Já ale ano! Možná i víc! Tak složila jsem pro Tebe ten nejhezčí rým: Miluji Tě, lásko, buď mi vším!

Znám dívku... oči rozpadlé má pláčem. Zná lásku... zná stesk... zná trápení... zná procházku rájem... ale neví, proč jsi jí tak ublížil.

Doufám, že v Tvém srdci zůstanu dlouho. Dýl než ty ostatní, cos měl. Miluju Tě a Ty to víš, tak už mne netrap, chci jen s Tebou být. Miláčku.

Chtěla bych, abys mě zase pohladil, políbil a sevřel ve svém náručí. Toužím slyšet ta něžná slůvka, která umíš říkat tak sladce jenom Ty, má lásko. Jsi můj život a protože jsme od sebe tak vzdáleni, mám pocit, že nežiju!

Nevím, kdy tohle budeš číst, ale věř, že tě z celého srdíčka moc MILUJI a POTŘEBUJI. Je mi bez tebe hrozně smutno a nechci, aby jsi ode mne odešel. Myško moje, zůstaň. Miluji Tě. Tvá kočička.