Smsky o smutku

Lásku mou odmítáš a tak jsi po ní toužil... Jestli své srdce chceš dáti jiné nebo být sám... tak mě netrap a napiš mi, co chceš? Nebudu se zlobit, budu jen umírat, srdce se rozlomí jako kus ledu... a já? Já budu tiše umírat...

Jsme spolu dlouho a já myslela, že se milujeme, ale nejspíš už to tak není. A nemůžeš se divit, já jsem nezačala ubližovat jako první.

Chybíš mi, lásko, jak rozkvetlá růže,
chybí mi Tvá vůně, která za to může.
Vůně Tvého těla,
kterou cítit bych zas chtěla.

Celý vesmír hoří mou touhou, touhou nekonečnou. Lásko má, chci zas chodit za tebou, zulíbat ruku tvou, pomazlíme se na postýlce lásky.

Nemůžu s Tebou být. A hlavně, nevím, jak tohle do těch Tvých očí říct... proto nevolám... už to víš.

Ty to víš, já to vím, z naší lásky nic není, tak proč se trápíme, proč se nerozloučíme?

Tvá dlaň byla jemná a křehká jako sněhová vločka a teď, když jsem daleko od tebe, mám pocit, jako bych ji stále cítil ve svých dlaních. Jenže tam není, rozpustila se a mně se po ní moc stýská. Chtěl bych tvé rty znovu ucítit na svých, chtěl bych znovu s hlavou přitisknutou k tvému tělu slyšet tlukot tvého srdíčka...

Promiň mi všechno, co jsem ti udělala. Moc mě to mrzí, víš? Nemůžeš být kamarád s někým, koho miluješ, protože kouskem srdce pořád doufáš, že by mezi váma mohlo být něco víc, ale je to jen sen, když ten druhý necítí totéž.

V mrazivém vánku chtěl bych utéct tam, kde bylo mi fajn, tam, kde Tě mám. I sněhové vločky třpytí se tak krásně, tak jako vzpomínky v mém smutném srdci...

Už nemám chuť se s tebou smát,
už nemám chuť se s tebou pořád hádat,
už nemám chuť se s tebou líbat
a ani chuť se s tebou milovat.
Věřila jsem v lásku, ale tys mi víru vzal!
Věřila jsem v štěstí, ale tys mi to štěstí pošlapal!
A teď nevím, čemu věřit mám!