Smsky o smutku

Lásku mou odmítáš a tak jsi po ní toužil... Jestli své srdce chceš dáti jiné nebo být sám... tak mě netrap a napiš mi, co chceš? Nebudu se zlobit, budu jen umírat, srdce se rozlomí jako kus ledu... a já? Já budu tiše umírat...

Jsme spolu dlouho a já myslela, že se milujeme, ale nejspíš už to tak není. A nemůžeš se divit, já jsem nezačala ubližovat jako první.

Chybíš mi, lásko, jak rozkvetlá růže,
chybí mi Tvá vůně, která za to může.
Vůně Tvého těla,
kterou cítit bych zas chtěla.

Celý vesmír hoří mou touhou, touhou nekonečnou. Lásko má, chci zas chodit za tebou, zulíbat ruku tvou, pomazlíme se na postýlce lásky.

Nemůžu s Tebou být. A hlavně, nevím, jak tohle do těch Tvých očí říct... proto nevolám... už to víš.

Ty to víš, já to vím, z naší lásky nic není, tak proč se trápíme, proč se nerozloučíme?

Tvá dlaň byla jemná a křehká jako sněhová vločka a teď, když jsem daleko od tebe, mám pocit, jako bych ji stále cítil ve svých dlaních. Jenže tam není, rozpustila se a mně se po ní moc stýská. Chtěl bych tvé rty znovu ucítit na svých, chtěl bych znovu s hlavou přitisknutou k tvému tělu slyšet tlukot tvého srdíčka...

Promiň mi všechno, co jsem ti udělala. Moc mě to mrzí, víš? Nemůžeš být kamarád s někým, koho miluješ, protože kouskem srdce pořád doufáš, že by mezi váma mohlo být něco víc, ale je to jen sen, když ten druhý necítí totéž.

V mrazivém vánku chtěl bych utéct tam, kde bylo mi fajn, tam, kde Tě mám. I sněhové vločky třpytí se tak krásně, tak jako vzpomínky v mém smutném srdci...

Už nemám chuť se s tebou smát,
už nemám chuť se s tebou pořád hádat,
už nemám chuť se s tebou líbat
a ani chuť se s tebou milovat.
Věřila jsem v lásku, ale tys mi víru vzal!
Věřila jsem v štěstí, ale tys mi to štěstí pošlapal!
A teď nevím, čemu věřit mám!

Tak suché rty, když je nelíbáš,
tak roztoužený myšlenky, když se na mě podíváš.
Chci být teď s Tebou a cítit teplo Tvýho těla,
chci poslouchat Tvůj dech a obejít s Tebou půl světa...

Ty a já, tomu říkám láska,
když vzpomínám, srdce mi žalem praská.
Chybí mi Tvé líbání, hlazení,
dnes rozdělují nás mříže, říká se tomu VĚZENÍ!
Tys chyboval, teď tím trpím,
bez Tebe umírám, denně slzy roním.
Teď žiju jen v naději,
že můj sen věčné lásky s Tebou se jednou vyplní.

Lásko, snad mě miluješ jako já tebe,
snesl bych ti modré z nebe!
Chybíš mi moc,
myslím na tebe každou noc!
MILUJU TĚ.

Mraky plynou, plynou s časem.
A já se trápím, trápím hlasem.
Hlasem, jenž šeptá zemři, už zemři.
A tak Tě prosím, nelži, už nelži.
Ty lži jsou jako nůž, jenž bodá a bodá.
A místo krve slza, jenž padá a padá.

Lásko moje, každej mi tě závidí, ale co je to platný, když teď nejsi se mnou, moc mi chybíš. Chtěla bych tě políbit, obejmout a jen několik vět ti navrhnout. Už to není sen a chci, abys myslel na mě jen. Miluju tě.

Nevím, co se tenkrát stalo, co se vlastně odehrálo? Byla-li to sázka, jsi vítěz a gratuluji.

Na něžné pohledy mi neodpovíš,
že miluji Tě, se asi nedovíš.
Nevím, co dělat mám, co dál dělat mám,
a tak ti aspoň tuhle zprávu posílám.
Chci křičet do světa o tom, že Tě miluji,
jenže mraky se pořád stahují.
Stále nejsi sám,
jsi v obležení dam,
jak najevo Ti lásku dát.
Snad se mi nebudeš smát.
MILUJI TĚ!

To máš to srdce tak veliké, že ho můžeš dát oběma? Nechápu to, já ho mám plné Tebe! Miluju Tě, proč už se nerozhodneš?

Stýská se mi po Tvém hlase,
chtěla bych ho slyšet zase.
Chci slyšet Tvůj krásný smích,
zahledět se do Tvých očí hlubokých.

Vážně, vzduch, který dýchám s Tebou, je lepší. Země, po které kráčím, je lehčí. Chvíle, které s Tebou trávím, jsou krásné a už bych chtěl být s Tebou zase. Moc Tě miluji, kapičko rosy třpytící se v ranním slunci.